Jednoho listopadového dne mě hospodář z našeho revíru požádal, zda bych neulovil nějaký kus holé srnčí zvěře. Přiznám se, že lov holé mě příliš nebaví – daleko raději vyrážím za černou zvěří. Přesto jsem se rozhodl vyhovět a do revíru jsem se vydal s jasným úmyslem pokusit se úkol splnit.
Srnčí zvěř v tomto období často vytahuje kolem poledne, a tak jsem vyrazil zhruba v jedenáct hodin dopoledne. Prošel jsem několik slibných míst, na chvíli jsem si sedl i na posed, kde bylo krmení, ale tentokrát jako by se po srnčím slehla zem. Žádný pohyb, žádný kus.
Počasí tomu také zrovna nepřidalo. Celý den mrholilo, bylo mlhavo, do toho se přidal studený vítr a mně už začínala být zima. Rozhodl jsem se tedy lov ukončit a pomalu se vrátit k autu.
Hlavou mi běží, že zase zbytečný výlet do revíru a zachumlaný do bundy se blížím k autu. Na horizontu už dokonce vidím jeho střechu, když v tom na levé straně loučky, kolem které procházím zaregistruji pohyb.
Divočák, který běží kolmo na mě a za malý okamžik bude přerážet cestu, po které jdu. Rychle vyhodnotím situaci, strhnu pušku z ramene a ve chvíli, kdy prase přebíhá přes cestu ho dostávám do kříže puškohledu a bác. Vidím, že rána sedla, protože prase se zlomí v ohni. Rychle přebíjím a jistím - přece jen si nejsem stoprocentně jistý, kam rána šla, všechno bylo velmi rychlé. Ale naštěstí se nic neděje a zvěř zůstává bez pohybu ležet. Až když po chvilce přicházím blíž mi dochází, co se vlastně stalo.
Je to sekáč. Váha asi 90 kg. Dobrý lov a krásný zážitek, jen hospodář zase volal, ještě musím zase vyrazit na to srnčí. I když kdo, ví jak to zase dopadne...
Je to jeden z těch lovů, na které se nezapomíná a připomínka toho že se vše může změnit i v poslední chvílce.
"Lovu Zdar" a Diance díky.
